Život je boj- 1.Sem smolař

21. dubna 2011 v 9:02 | Elena Katharin Lucia |  FanFiction
Takhle to začalo
,,El doháje pohni nebo ti to ujede. Už valim." Na bus sem došla jen tak tak málem mi to ujelo no nejsem já štístko? Sedla sem si poslední volný místo a usla. Tak nějak sem přečkala celej den sem nějaká utahaná dneska to byla moje poslední myšlenka než sem usla před poslední hodinou. ,,Slečno Lailndová byla byste tak laskavá a odpověděla na moji otázku?" Co cože? Dějepis normálně ho miluju, ale války mě fakt neberou jenom by mě zajímalo co po mě zase chtěla, hmm když sem spala a navíc ke své zlosti sem si uvědomila že si na to nemužu zpomenout. "Mile ráda vám odpovím na vaši ehm jistě zajímavou otázku, ale nemohla byste mi ji napřed zvonu připomenout, omlouvám se ale měla sem napráci jiné věci." Sladce sem se usmála na učitelku. ,,Tak laskavě dávejte pozor!" zavrčela na mě celá růdá. Otočila se a dál se věnovala výkladu. Něco málo sme napsali do sešitu, ale vesměs sme všichni dávali pozor. Na obědě sem si přisedla k holkám a vedla s nimi rozhovor o tom co za chujoviny si na nás úči vymysleli. Jako každý den si k protějšímu stolu sedl takovej moc hezkej kluk, s holkama sme se shodli že na něm je něco … zvláštního pokaždé když se sedl a jedl tak na mě čučel. No umíte si představite že sem se cítila jako vůl. Nechápu co ho na tom baví, jak se mám pak v klidu najíst to by se mělo zakázat. Takže sem ze školy doma a mám všechno hotový tak sem vyrazila k rybníku na šutry. Cesta přes les ,mi trvala trochu díl než normálně, protože sem byla unavená a tak trochu sem lelkovala. Seděla sem na kamenech a koukla na průzračně zelenomodrou vodu přemýšlet se mi nechtěla, ale myšlenky mi hlavou volně lítali jak se jim chtělo, potvory jedny. Nakonec sem se dostala do stavu polobdění a moc se mi z něho nechtělo než sem se nadála už bylo šero a já musela jít domů. Zase sem to vzala přes les, ale tentokrát sem spěchala, někde uprostřed lesa sem začala mít divnej pocit že mě někdo sleduje otočila sem se, ale nikde nikdo tak sem šla dál. Nepřestávalo to. Když už sem byla skoro venku a viděla sem aji světlo z pouličních lamp zastavila sem se. Nepochopte mě špatně já se zastavit nechtěla prostě sem se nemohla pohnout. ,, Doháje co se děje?" zavrčela sem naštvaně a snažila sem se z toho dostat. Nedařilo se mi to a začala mi bejt zima to mám dneska den! Něco mi tu nehrálo cítila sem na sobě něčí pohled, ale nikoho sem neviděla. Ale pak sem něco zahlídla napřed jen letmo, poté přímo. Kápě až k zemnic sem neviděla asi měl skloněnou hlavu, cítila sem mrazení v zádech a kdybych mohla utekla bych. Přibližovalo se to ke mně, když to bylo pár metrů odemě zvedlo to hlavu. Málem mě trefil šlak, viděla sem červené oči, červené jako krev. No k té krvi ve mně by se krve nedořezal jenom doufám že to nebude chtít zkoušet. Metr odemě sem nasucho polkla tohle se mi vůbec nelíbilo. Usmál se dravčím úsměvem, zahlídla sem bílé zuby myslim že měl trochu věčí špičáky, nevím to jistě. Úplně u mě se zastavil a jako by nasával vzduch, no super další divnej člověk to nepotkám nikoho …. Normálního? Očividně ne. Jakoby stuhnul a zaposlouchal se, pak nějakým jazykem něco řekl, podíval se na mě ,, Ještě se uvidíme" a byl pryč, za sebou sem zaslechla kroky, otočila sem a uviděla toho kluka co na mě tak rád vejrá. Běžel ke mně a tvářil se děsně ustaraně, radši sem šla pryč no spíš mu naproti. ,, Si v pořádku?" něco se mi na tom nelíbilo ,,je mi dobře" odsekla sem a chtěla odejít, jenže se mi zamotala hlava a já sem omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama